Lidové tradice a obyčeje nám zprostředkovávají poselství našich předků, jejich úctu k přírodě, hlubokou víru a někdy i pověrčivost, život tvrdé práce i veselosti, se kterou prožívali dny svátků a zábav. Naši předkové žili v úzkém sepětí s přírodou. Znali koloběh ročních období a podle pohybu slunce a měsíce určovali správný čas orby, setí a sklizně. Zajištění úrody a prospívání dobytka bylo otázkou přežití, proto se snažili napomoci úspěchu magickými praktikami: od pověrečných zákazů, zaříkání, jež měla zahnat krupobití či přivolat déšť, přes ochranná kouzla po prastaré pohanské (starořímské, slovanské i keltské) obřady spojené s jarní rovnodenností a letním a zimním slunovratem, kterými si chtěli naklonit přírodní síly.
Po přijetí křesťanství určovaly náboženský život liturgické předpisy, které si lidé v rámci lidového zvykosloví přetvářeli po svém. Součástí bohoslužeb se tak stalo svěcení kočiček, svící nebo obilí pro setbu. Důležité mezníky zemědělského roku jako vyhánění na pastvu, jarní orbu nebo žně provázely mše a procesí. Mnohé předkřesťanské obyčeje se postupně prolnuly se svátky světců a světic. K oblíbeným společenským zvykům starého původu patřily obchůzky a koledování. Masky Barborek, Lucek, Mikuláše nebo Ambrože se sice nazývaly podle světců a světic, ale v hlubším významu zosobňovaly démony pohanské doby či duše předků, jež nás přicházejí napravit i odměnit.
Fotografie Romana Poláška znázorňují scény lidových tradic, duchovního i všedního života na venkově. Výstava vznikla díky spolupráci s folklorními soubory Paskovjanek a Paskovjan, vedenými Zdeňkou a Karlem Švachovými, se spolkem Po súsedsku, Městem Paskov a jeho starostou Petrem Baďurou.