Lesnický fytocenolog Alois MEZERA
Prof. Ing. Dr. Alois MEZERA, DrSc. (18. 6. 1911 Chrastiny – 12. 12. 1994 Praha)
Náš přední lesnický fytocenolog a profesor pěstování lesů prof. Dr. Ing. Alois Mezera, DrSc. se narodil v Chrastinách, osadě v bezprostředním sousedství lesního komplexu píseckých městských lesů, kam se po celý svůj dosavadní život rád vracel.
Obecnou školu vychodil v nedalekém Horním Záhoří. Poté studoval na píseckém gymnáziu, odkud přešel na zdejší vyšší lesnickou školu. Středoškolská lesnická studia zakončil státní zkouškou v roce 1931. Ve studiích pokračoval dále na lesnickém odboru Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství v Praze, kterou úspěšně zakončil v roce 1936 složením druhé státní zkoušky. Své biologické zaměření prohluboval si souběžně intenzivním studiem botaniky a již při studiu na vysoké škole pracoval v Ústavu botaniky, dendrologie a fytopatologie jako pomocná vědecká síla. Po absolvování Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství v Praze studoval na přírodovědecké fakultě KU jako mimořádný posluchač a pracoval i v botanickém ústavu této fakulty.
Po vojenské prezenční službě působil krátce v botanickém a dendrologickém ústavu Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství v Praze. Dne 1. dubna 1939 odešel do lesní praxe; byl zaměstnán tři roky na velkostatku Plánice (Správa panství a velkostatku Plánice - Němčice – Lovčice, okr. Klatovy) a později na velkostatku Strážnice (jeden z největších statků v oblasti, více jak 3000 ha, majiteli byl rod Magnisů do roku 1945) jako taxátor a posléze ředitel velkostatku až do 31. října 1947.
Od listopadu 1947 pracoval jako vedoucí oddělení pro průzkum stanovišť v Technickém ústavu Státních lesů a statků v Brandýse n. L., v dalších letech působil jako vedoucí biologického oddělení Výzkumného ústavu lesního hospodářství ve Zbraslavi - Strnadech.
Již v této době přednášel externě speciální pěstování lesů na lesnické fakultě v Praze a v roce 1953 přešel trvale na lesnickou fakultu ČVUT jako docent pro obor pěstování lesů. V roce 1947 získal na základě dizertační práce na téma Lesy klatovského Pošumaví doktorát technických věd a v roce 1959 za práci Středoevropské nížinné luhy titul doktora biologických věd na Univerzitě Karlově v Praze.
Roku 1961 byl jmenován řádným profesorem pro pěstování lesů na VSZ v Praze a v této hodnosti pracuje dodnes ve Vědeckém lesnickém ústavu VSZ. Od roku 1956 do roku 1964 byl prof. A. Mezera vedoucím katedry pěstování lesů, po zrušení lesnické fakulty a vzniku Vědeckého lesnického ústavu se stal vedoucím oddělení genetiky, dendrologie a šlechtění lesních dřevin. V letech 1961 až 1964 vykonával funkci proděkana pro vědeckou práci, v letech 1973—1975 funkci prorektora pro vědeckovýzkumnou činnost na VŠZ v Praze – Suchdole.
Prof. A. Mezera se v prvých letech své vědecké činnosti věnoval především fytogeografii a fytocenologii a potom přešel к lesnické typologii. Se svými spolupracovníky vypracoval typologickou klasifikaci našich lesů, sloužící nejen jako podklad pro dlouhodobé lesnické plánování, ale i jako vědecký základ regionálního pěstování lesů. Dlouholeté výsledky jeho práce dokumentují publikované fytocenologické studie z oblasti Dolnomoravského úvalu, Klatovska, Dobříšska a jeho dvoudílná knižní publikace Středoevropské nížinné luhy.
Byl členem mnoha významných lesnických vědeckých institucí, vědeckých rad a komisí. Ve svých publikacích uplatňoval i své kreslířské nadání.
Publikační činnost
- Rostliny našich lesů (1952)
- Středoevropské nížinné luhy I. a II. (1956, 1958)
- Tvorba a ochrana krajiny (1979)
- Lesy Klatovského Pošumaví, jejich floristické
- složky a ekosystémy (1985)
SBORNÍK ČESKOSLOVENSKÉ AKADEMIE ZEMĚDĚLSKÝCH VĚD, RADA LESNICTVÍ R0ČNÍK XXVIII-1955-ČÍSL02 Lesnická typologie, budoucí základ pěstování lesů Лесоводственная типология — будущая основа выращивания лесов Waldtypenlehre als Grundlage des Waldbaues der Zukunft Dr ALOIS MEZERA
Mluvit dnes o využívání typologie v lesnické praxi, především v pěstování lesů, bylo by poněkud předčasné. Využívají-li se některé půdoznalecké a fytocenologické práce v pěstitelské praxi, je toto využití opravdu teprve v naprostých začátcích. Tuto skutečnost je třeba konstatovat, ač snaha po využití lesnické typologie v nauce o pěstování lesů není snahou naprosto novou. Pojednávání o otázkách fytocenologie a půdoznalství, resp. lesnické typologie, obsahuje téměř každá novější učebnice nebo příručka všeobec- ného pěstování lesů. V nich se tyto otázky zpravidla spojují s otázkami studia přirozených lesů a jako část označovaná základem tvorby a pěstění lesů mají napomáhat řešení otázek biologie lesa v nejširším smyslu. Slouží poznávání skladby a výstavby lesů jako fytocenos v určitém prostředí ovzdušném a půdním. V praktických částech učebnic o pěstování lesů se však většinou theorie a praktická aplikace nauky o lesních typech málo využívá. Poněkud širšího použití došla lesnická typologie v úpravě lesního hos- podářství. Původní pojetí lesních typů ovšem tyto cíle nesledovalo, ač nakonec lesní typy, vytvořené základatelem nauky o lesních typech A. K. Óajanderem, v zařizovatelské praxi vyústily. Později se lesním typům při- suzovaly též cíle bonitační. Vedlo1 by však příliš daleko tyto otázky po- drobně rozvádět. To také není účelem této úvahy. Pravda je, že od dob Cajanderových se v lesnických kruzích celé Evropy a Ameriky stále více a více uplaňují snahy o vybudování nauky o lesní typologii, jež by došla co nejširšího použití a využití v lesnické praxi pěstební i zařizovatelské. Hlavním cílem většinou je vylišení urči- tých typologických jednotek v lesích na základě rozboru podmínek prostředí a vegetace, jež by se staly ± přirozeným základem praktického třídění lesů. Tyto snahy vyzněly v posledních letech v požadavku, že pomocí les- nické typologie je třeba v lesích vymezit a vylišit plochy a stanoviště se stejnými podmínkami růstu lesa. Opomineme-li poněkud švýcarsko-fran- couzskou fytocenologickou školu, jež svým pracím většinou nedávala typo- logické zaměření, můžeme zaznamenat v podstatě dva směry, které se tyto jednotky snaží v lesích vymezit a charakterisovat. První směr používá jako základních jednotek stanovení podmínek růstu lesa typů stanovištních, druhý směr pak typů lesních. První směr se opírá především o práce P. S. Pogrebnjaka, čili o typologickou školu ukrajinskou, směr druhý o práce ruské typologické školy, representované hlavně V. N. Sukačevem. 249
Lesnictví: sborník Československé akademie zemědělských věd. Praha: Československá akademie zemědělských věd, 04.1955, 28(2). sv. 2 s. 249. ISSN 0574-881X.
Dostupné také z Národní digitální knihovny.