Pšenice setá
Pšenice setá (Triticum aestivum L.)
Třída: jednoděložné
Čeleď: lipnicovité
Rod: pšenice
Pšenice je jednou z nejvýznamnějších zemědělských plodin na světě a tvoří základ jídelníčku západní civilizace.
V době neolitické revoluce (před 12 tisíci lety) stál rod pšenice u zrodu zemědělství. Od té doby se různé druhy pšenic postupně šířily Evropou a v regionech vznikalo mnoho krajových odrůd – na jihu se pěstovaly více jednozrnka, dvouzrnka či špalda, pšenice setá spíše v severních oblastech.
Dnes ve světě převažuje pěstování pšenice seté. Nebylo tomu tak ale vždycky. Její rozmach nastal až ve druhé polovině 20. století, v období nazývaném Zelená revoluce. Zemědělství nestíhalo sytit po 2. světové válce rychle rostoucí počet obyvatelstva. Aby omezila hrozící hladovění, rozhodla se Rada OSN v nejchudších regionech světa cíleně zvýšit zemědělskou produkci potravin. Lidskou a zvířecí sílu nahrazovala postupně mechanizací, díky masivnímu nástupu syntetických hnojiv či umělému zavlažování se plodiny začaly pěstovat i v místech, kde to dosud nebylo možné. V době, kdy staré původní odrůdy pšenice už nestačily požadavkům zemědělské intenzifikace, vyšlechtil americký agronom Norman Borlaug nové odrůdy pšenice seté. Ty měly kratší stéblo, dobře odolávaly nemocím a dokázaly lépe ukládat živiny do zrna, což znamenalo větší výnosy. Nové odrůdy pšenice se rychle šířily po celém světě a Norman Borlaug, označovaný často za „otce Zelené revoluce“, za svůj objev získal v roce 1970 Nobelovu cenu. Úspěšné tažení pšenice s sebou přineslo nejen nadýchané bílé pečivo, ale i potlačení jiných, ne tak obchodně úspěšných obilnin – třeba žita či ovsa.
V České republice je dnes pšenice setá nejhojněji pěstovanou obilninou a pěstuje se na více než třetině celkové osevní plochy (přibližně 830 tisíc hektarů).
Z jednoho zasetého zrna pšenice se ve 14. a 15. století sklidilo přibližně 3 až 5 zrnek, průměrný výnos byl v dobrých letech 0,5 až 1 tuna zrn pšenice. Dnes se úroda pšenice z hektarového pole pohybuje v rozmezí 5 až 7 tun zrní a 4 až 6 tun slámy.
Proč už se v obilí neschováte
S intenzitou zemědělství se mění i vzhled obilí. V obilném poli se dříve mohl skrýt i dospělý člověk. Stébla obilí byla totiž mnohem delší než dnes a dlouhá sláma se využívala jako podestýlka do stájí. S úbytkem hospodářských zvířat už ale není tolik slámy potřeba. Obilí dnes také nemusí rychle růst do výšky, aby na cestě za sluncem předstihlo ostatní rostliny, protože plevel na poli se zpravidla kontroluje chemickým postřikem. Dlouhé stéblo, které při dešti nebo větru snáze polehávalo a špatně se pak sklízelo kombajnem, přestalo být pro zemědělce přínosné.
S měnícími se zemědělskými postupy se nepotřebné rysy plodin pomalu vytrácí a šlechtěním se upřednostňují vlastnosti nové. Tam, kde má dlouhé stéblo upotřebení, zemědělci i nadále dlouhostéblé odrůdy pěstují. Najdete je například v ekologickém zemědělství, kde je zakázáno používat herbicidy, které zamezují růstu plevele, a dlouhý stonek je pro rostlinu stále výhodou.