Slunečnice roční
Slunečnice roční (Helianthus annuus L.)
Třída: dvouděložné
Čeleď: hvězdnicovité
Rod: slunečnice
Pravlastí slunečnic je Severní Amerika. Divoké formy byly původně mnohokvěté, ale již před 5 tisíci lety dokázali indiáni pěstovat jednohlavé rostliny různých barev semen (černé, bílé, červené, černobíle pruhované) i okvětních lístků. Slunečnice se tehdy využívaly pro výrobu mouky, oleje i při přípravě fialových barviv, které se nanášely na textilie, na lidské tělo a dekorační předměty. Některé části rostlin sloužily k léčbě hadích kousnutí, sušené stonky představovaly výborný stavební materiál, květy se využívaly v ceremoniálních obřadech.
Do Evropy se slunečnice dostala na počátku 16. století díky španělským zámořským výpravám. Její novodobé hospodářské využití nezapočalo v Severní Americe, nýbrž v Rusku. Počátkem 18. století tu byla slunečnice populární dekorační květinou, ve druhé polovině 18. století již sloužila jako olejnina. Popularitě slunečnicového oleje napomohla prý i ruská ortodoxní církev, neboť v průběhu velikonočního půstu zakazovala konzumovat potraviny, které obsahovaly olej, slunečnice ale na seznamu zakázaných plodin nebyla.
Dnes se slunečnicový olej používá v potravinářství i v kosmetice, slouží také jako základ do temperových barev. Stejně jako konopí dokáže slunečnice extrahovat z půdy toxické látky, jako je arzen, olovo či uran. Zajímavostí také je, že je heliotropní, což znamená, že se její květy v průběhu dne natáčí ke slunci.
V České republice je slunečnice druhou nejrozšířenější olejninou. Protože na poli nedostatečně kryjí půdu, je, společně s kukuřicí, brambory, cukrovou řepou či čirokem, erozně nebezpečnou plodinou.