Lesník a myslivec Ing. Antonín Václav Dyk
Lesník a myslivec bodré povahy, jehož znamenité znalosti lesnické i myslivecké praxe mu přinesly žádoucí vážnost a úctu spolupracovníků, oblíbený a citovaný pedagog a autor mnoha mysliveckých i lesnických spisků, básník a nadšený milovník hudby, autor četných skladeb známých jako „Lovecké signály“.
Od adjunkta k řediteli velkostatku
Syn významného českého lesníka – nadlesního na černínském velkostatku, pozdějšího vrchního lesmistra a ředitele hořovických komorních lesů Vojtěcha Dyka – se narodil 5. března 1871 v myslivně Harabaska u Kbelan.
Díky různým místům působení svého otce tak měl příležitost poznávat lesnické řemeslo. Po obecné škole studoval střední školu v Praze a poté jako řádný posluchač nastupil studia lesnického odboru VŠZ ve Vídni 1889-92 (Hochschule für Bodenkultur), kde absolvoval úspěšně v roce 1892 jako jeden z mála českých lesních inženýrů té doby.
Po jednoroční vojenské službě u 22. praporu polních myslivců v Praze začal lesnickou praxi na hořovickém velkostatku. Od 1. ledna 1894 byl přijat jako adjunkt na křivoklátském panství. Zde byl postupně obsazován do různých funkcí jako revírní, lesní kontrolor či úředník lesního ředitelství. Do lesnického provozu ho zde zaučoval Alois Nechleba, pozdější profesor ochrany lesa pražské lesnické fakulty. Již v roce 1897 složil zkoušku pro lesní hospodáře a s dosavadní lesnickou praxí byl přijat v roce 1903 jako nadlesní harrachovského lesního statku v Želči u Tábora. Brzy se spřátelil s městským táborským lesmistrem Františkem Janovským a společně usilovali o vybudování papírny.
Už v roce 1907 byl jmenován lesmistrem (jedním z nejmladších) na velkostatku Žinkovy u Nepomuku. Zde založil oboru, kde úspěšně choval daňčí a mufloní zvěř.
V roce 1913 se stal ředitelem lesů a statků na panství Manětín – Rabštejn, v roce 1917 pak přestoupil jako lesní inspektor a ředitel velkostatku Ličeves (Litschau) v Dolních Rakousích, odkud odešel za dva roky jako centrální ředitel panství Seilernů do Lukova u Holešova, kde řešil zejména aktuální provádění první pozemkové reformy.
Profesorem lesnické fakulty, výzkumníkem i zakladatelem československé myslivosti
V roce 1920 byl Antonín Dyk povolán jako akademicky vzdělaný a vynikající praktik lesnickým odborem Vysokého učení technického na post docenta ochrany lesů a myslivosti a v roce 1922 byl jmenován profesorem obou lesnických disciplín. Jak uvedl Jan Frič v nepřekonaném díle Velké vzory našeho lesnictví „…vychoval na Vysoké škole zemědělské v Brně řadu pokrokových mladých lesních inženýrů. Dovedl jim vštípit svou vědeckou znalostí i praktickou zkušeností nejen potřebné odborné vědomosti, nýbrž i lásku k lesu, ke všemu, co v něm žije, a zvláště k lesnickému povolání. Naučil je též jako vynikající lesník a myslivec účelně spojovat úkoly lesního hospodářství s promyšleným chovem a lovem zvěře, kterou považoval vždy za nerozlučnou část přírody, a zvláště lesa.“
Jeho oblíbenost mezi studenty i kolegy z řad profesorského sboru vedla k jeho volbě v letech 1926/1927 a 1965/ 1936 děkanem lesnické fakulty a v roce 1936/ 1937 rektorem Vysoké školy zemědělské v Brně. V roce 1939 odchází na trvalý odpočinek. V rámci svého akademického působení přispěl k rozvoji školního lesního podniku, podobně jako kolega Opletal kladl důraz na široké praktické zázemí odborné výuky. Byl členem správního výboru školního lesního statku, kde zveleboval chovy zvěře, dbal na provádění lovu dle mysliveckých pravidel a zvyků, zarybnil rybníky a pečoval o vodní toky. Rozvíjel své entomologické znalosti, zkoumal výskyt a potírání mnišky. Jako výsledkem své práce výzkumníka vyvinul a zavedl spolehlivou a posléze nejpoužívanější kontrolní metodu tzv. Dykovu resp. Dykovu-Ambrosovu metodu. Pražské Ministerstvo zemědělství výnosem z r. 1939 stanovilo, že kontrola výskytu bekyně mnišky (Lymantria monacha) se provádí nejdokonaleji tzv. metodou Dykovo-Ambrosovou. Čerstvě vylíhlé a neoplozené samičky se v malé klícce opatřené kovovou síťkou umístí doprostřed lepových pásů na kmenech stromů a podle počtu přilákaných samců se usuzuje na průběh gradace, tedy jejich přemnožení. Samečky láká k volajícím samičkám feromon. (Termín feromon definovali P. Karlson a M. Lüscher v r. 1959, tedy až o 20 let později).[1]
Zakladatel moderní československé myslivosti
Antonín Dyk byl bezesporu předním odborníkem naší myslivosti. Po příchodu do Brna spoluzaložil a předsedal Československé myslivecké jednotě (1927–42), která ho poctila v roce 1931 čestným členstvím.
Publikoval několik základních spisů z oboru v časopisech Stráž myslivosti a Českomoravský rybář. V roce 1928 se zabýval reformou honebních zákonů v Národních listech. Skládal rovněž básně a komponoval písně a sbory, sbíral a upravoval lovecké signály a fanfáry. Přijal také řádné členství ČAZ (1924) a Masarykovy akademie práce. Od jugoslávského krále Alexandra obdržel komturský Řád svatého Sávy (1938). Sjezd Spolku českého lesnictva v Opočně pod Orlickými horami v červenci 1947 mu udělil čestné členství. Dyk byl od roku 1900 ženatý s Isabelou, roz. Mayerovou, vychovali dva syny a dvě dcery. Umřel v Brně 29. července 1952.
Dílo: Poznámky z přednášek o ochraně lesů, 1920; Hodnocení loveckých trofejí, 1932; Bažantnictví, 1933 (2. doplněné vyd. 1942); Malá myslivost, 1934 (6. vyd. 1948); Fehlen der Bauchflossen bei einer Plötze (Leiciscus rutilus L.), in: Archiv für Hydrobiologie 28, 1935, s. 459–461 (s V. Dykem); Rybářství. Čítanka pro praktiky i zájemce, 1935 (2. vyd. 1947, s V. Dykem); Hodnocení loveckých trofejí zvěře spárkaté, 1936; Signály pro lesnici B, 1936 (2. vyd. 1938); Životopis nového rektora Prof. Dr. Františka Chmelaře, in: Ročenka Vysoké školy zemědělské v Brně za rok 1936–37, s. 19 až 36; Zpráva o překvapujících výsledcích chovu kaprů v zcela malých rybníčcích a o mikroklimatu malých rybníků, 1940 (zvl. otisk, s V. Dykem); Základy našeho rybářství, 1956 (s kol.); Dykovy lovecké signály a fanfáry, 1999 (digitální zvukový záznam, poznámky o autorovi P. Mauer).
[1] Feromony v integrované ochraně rostlin I. Repetitorium, Ivan Hrdý, Živa, 1/2006, str. 25-33
