Wichterle & Kovářík, Prostějov

Wichterle & Kovářík, Prostějov  

Prostějovské továrny na stroje Wichterle & Kovářík, akc. spol., vznikly sloučením dvou původně samostatných firem. Jako první začal vyrábět zemědělské stroje v malé dílně na nádvoří plynárny, jejímž byl spolumajitelem, roku 1878 František Wichterle. Až roku 1880 se stal Wichterle samostatným majitelem firmy a z jejího názvu zmizel spolumajitel Procházka. V roce 1882 začal Wichterle stavět továrnu a rok nato i slévárnu. Roku 1888 koupil Wichterle zkrachovalou továrnu na hospodářské stroje firmy Zaoral a spol., později nesoucí název První českomoravská rolnická továrna na hospodářské stroje se slévárnou v Prostějově, J. Běhal aj. Kužela.  

Spojené továrny postupně rozšiřoval a v roce 1884 byla firma zapsána do obchodního rejstříku pod názvem První prostějovská továrna na hospodářské stroje a motory, slévárna na kov a železo František Wichterle. Roku 1890 Wichterle vybudoval novou slévárnu. Po smrti Františka Wichterleho v roce 1891 továrnu převzali jeho synové Lambert a Karel. Roku 1900 přikoupili v sousedství stojící pilu a koncem první světové války i sirkárnu firmy M. a T. Ries, kterou rekonstruovali na požárnické depo a zaměstnanecké byty. Firma měla obchodní zastoupení v řadě evropských zemí, zejména na Balkáně a v Rusku.  

Roku 1894 v blízkosti Wichterleho továrny založil dílnu na výrobu pluhů a dalších hospodářských strojů Ing. J. Kovářík, jehož rodiče se živili postupně zanikajícím tkalcovstvím. O dva roky později se z vídeňské univerzity vrátil do rodného Prostějova jeho starší bratr Ing. František Kovářík, konstruktér pro stavbu strojů. Stal se spolumajitelem firmy, která dostala název F. a J. Kovářík, továrna strojů a slévárna Prostějov.  

Obě uvedené firmy vyráběly obdobný sortiment, především různé typy mlátiček, fukarů, drhlíků, třídičů, žentourů apod. Wichterle navíc vyráběl i parní kotle a lokomobily. V roce 1903 obě firmy rozšířily sortiment o benzinové stabilní motory a o několik let později i o motory na generátorový plyn. Firma Wichterle v roce 1908 začala vyrábět i čtyřtaktní naftové motory používané pro pohon transmisí v menších průmyslových podnicích.    

Aby byli bratři Kováříkové schopni konkurovat Wichterlovi, svoji továrnu v roce 1909 proměnili na akciovou společnost. Získali tak silné kapitálové zázemí pražské Živnobanky. V následujícím roce přikoupili sousední cihelnu a na jejím místě vybudovali kotlárnu a v roce 1912 na dalších přikoupených pozemcích i stolárnu a montážní halu.  

Během první světové války byly omezeny příděly materiálu pro nevojenskou výrobu a obě firmy musely převzít zakázky pro armádu. Ty je donutily ke vzájemné spolupráci a staly se prvním krokem k Františkem Kováříkem iniciovanému sloučení obou firem dne 22. 12. 1918. Vznikla tak největší československá firma na výrobu zemědělských strojů, jež nesla název Prostějovské továrny na stroje Wichterle & Kovářík, akc. spol. Již v následujícím roce byla provedena redukce výrobního programu a částečná specializace výrobních činností obou továren. Wichterle nadále vyráběl spalovací motory a některé mlátičky, Kovářík převzal výrobu parních lokomobil a ostatních hospodářských strojů.  

Poválečná hospodářská krize vedla k hledání nového výrobního programu. Ten byl rozšířen o výrobu motorových pluhů o výkonu 50 koní, ukončenou po polovině 20. let, a dále o produkci elektromotorů, čerpadel a zařízení pro štěrkovny a od roku 1924 i o výrobu automobilů Wikov, jež se udržela až do velké hospodářské krize, kdy roku 1933 zanikla.  

V roce 1927 se firma Wichterle & Kovářík zúčastnila soutěže ministerstva zemědělství na výrobu zemědělského traktoru a o dva roky později již bylo možno spatřit traktory Wikov 32 na polích. Vyráběly se nejprve v jediném typu o výkonu 32 koní v modifikaci pro průmysl a pro zemědělství. Později Wikov zařadil do svého výrobního programu traktor Wikov 22 určený středním zemědělcům. Nový typ, opět v průmyslové a zemědělské verzi, Wikov 22-25 byl již vybaven naftovým motorem, jenž byl v 30. letech montován i do Wikova 32, který poté nesl označení Wikov 35. Traktory se v Prostějově v této sestavě vyráběly až do zániku této výroby v roce 1941.  

V roce 1930 vyhořela montážní hala menších strojů. Mnohem vážnější důsledky měla ale velká hospodářská krize, která donutila firmu propustit polovinu pracovníků. I za této situace však společnost Wichterle & Kovářík vyráběla zemědělské a univerzální traktory. Další ránu zasadil firmě pokles odbytu zemědělských strojů v roce 1937. Velké typy sice továrna nahradila ve výrobním programu rozšířením výrobního sortimentu malých strojů, ale vypuknutí války vedlo k dalšímu omezování výroby. Výrobní program se výrazně zredukoval. Nově byly vyráběny volnoběžky TEMPO pro jízdní kola. Od roku 1939 byly zavedeny příděly materiálu a produkce zemědělských strojů byla postupně omezena a nahrazena válečnou výrobou.  

Po osvobození se továrna ke svému zemědělskému výrobnímu programu vrátila a dodala na trh některé nové typy, zejména mlátiček. V roce 1948 se však ani ona nevyhnula znárodnění a byl z ní vytvořen Agrostroj Prostějov, jenž se specializoval na výrobu původního sortimentu firmy Wichterle & Kovářík. Po roce 1989 byl podnik (nyní Agrozet) nejprve přeměněn na státní a v roce 1992 na akciovou společnost. V roce 1996 vstoupil do komanditní společnosti Wikov-Slavia, která se v roce 1998 po výrobní stránce rozpadla. V původním výrobním programu pokračují především dvě z nově vzniklých firem, a to Wisconsin Engineering, vyrábějící sekačky, a Agroservis Šálek, který dodává na trh kloubové malotraktory.  

Mlátič ka

Stacionární mlátičky obilí jsou zemědělské stroje, které slouží k oddělování zrna od stonků obilí a plev. Původně byly samostatnými stabilními stroji, ale v současnosti jsou často součástí obilních kombajnů. Nejstarší způsob získávání zrna z klasu je mlácení posečeného obilí cepy. Tento tradiční způsob se na území českých zemí využíval až do poloviny 19. století. Tato práce byla velice náročná, a to jak fyzicky, tak i časově, proto se mnozí vynálezci pokoušeli o konstrukci strojů na mlácení obilí.  

Významným pokrokem bylo sestrojení mláticího ústrojí, které vytloukalo zrno pomocí rychle rotujícího bubnu s lištami nebo hřeby. Tyto mlátičky byly jednoduché, lehké a výkonnější než všechny předcházející typy. Stavěly se většinou pro pohon žentourem – velkým kolem poháněným zpravidla koňskou silou. Od 30. let minulého století jsou sestrojovány jednoduché mlátičky ruční, v polovině 40. let se vyráběly také mlátičky žentourové a v 50. letech se zaváděly mlátičky na parní pohon, využívané zvláště velkostatky. Stacionární mlátičky byly poháněny transmisemi mobilních parních strojů, spalovacími motory, elektromotory a v neposlední řadě byly připojovány k traktorům.